Ačkoliv inkluze v českém školství funguje papírově již léta, realita pro vozíčkáře zůstává tristní, na což upozorňuje iniciativa, jež už nehodlá přihlížet státní bezmocnosti.
Sbírka na výtah místo pomoci státu
Není to jen o betonu a železe, nýbrž o morálních hodnotách společnosti. Zástupkyně organizace Obyčejný život Jindra Landová na tiskové konferenci neskrývala rozčarování nad tím, jaký systém jsme pro ty nejzranitelnější vybudovali. Její vlastní zkušenost je mrazivým důkazem selhání: dceru upoutanou na vozík odmítlo přijmout hned pět institucí.
Rodina musela podstoupit martyrium stěhování a nakonec dokonce uspořádat veřejnou sbírku, aby škola mohla pořídit výtah. Třebaže se nakonec zadařilo a obec přispěla, pachuť z toho, že základní právo musí financovat dobrodinci, zůstává.
Nový projekt s názvem Výtahy do škol se snaží tuto bariéru prolomit. Na webu nabízí podporu zoufalým rodičům i bezradným ředitelům a mapuje ty vzácné ostrůvky přístupnosti, kde dítě na vozíku není vnímáno jako logistický problém.
Ponížení na plošině a kličkování v zákonech
Mnohé školy se tváří bezbariérově, avšak realita je odlišná. Instalují se pomalé plošiny či takzvané schodolezy, které nejenže nefungují efektivně, ale často dítě stigmatizují a zdržují. „Trvalé a důstojné řešení představují pouze výtahy,“ zdůraznila Landová a upozornila na smutnou praxi, kdy se při rekonstrukcích povinné bezbariérové úpravy cíleně obcházejí. Chybí zde právní síla, která by se dětí zastala, pročež se vedení škol často uchyluje k levnějším, leč nefunkčním variantám.
Legislativa je děravá jako řešeto. Zástupkyně organizace Spoluškola Marta Ptáčková připomněla absurdní fakt, že instalace výtahu není zákonem považována za podpůrné opatření, nýbrž je vnímána jako nákladná investice. Vymáhání práva soudní cestou pak trvá roky, což je pro školáka celá věčnost.
Výmluvy na památkáře a cesta na úřad práce
I kancelář ombudsmana prostřednictvím Romany Švecové přiznává, že stát hází rodinám klacky pod nohy, místo aby je odstraňoval, ačkoliv se republika zavázala dodržovat mezinárodní úmluvy. Ministerstvo školství sice argumentuje dotačními programy, jenže ty zdaleka nepokryjí poptávku, ba i často narážejí na památkovou ochranu historických budov. To však experti považují za pouhé výmluvy.
Právnička Kateřina Vítová celou situaci shrnula nekompromisně. „Nejde o žádný nadstandard pro vyvolené, nýbrž o základní lidskou potřebu. Pokud tyto lidi vytlačíme ze vzdělávání, následně je vyřadíme i z trhu práce a pak si stěžujeme, že končí na dávkách,“ uzavřela kruh, z něhož se bez funkčního výtahu vystoupit nedá.
