Na hladině Jaderského moře se zrcadlí tisíciletá historie. A pod ní – pomalu, nenápadně – mizí uličky, mosty i kostely. Benátky se potápějí. A s nimi i jeden z nejkřehčích zázraků lidské civilizace.
Voda má paměť a neodpouští
Benátky vznikly jako útočiště. V bahnitých lagunách si lidé postavili město, které nemělo obdoby. Dřevo, kámen, mramor. Mosty, které spojují, a kanály, které se tváří jako ulice. Jenže voda, na které Benátky stojí, má svou trpělivost. A ta se krátí.
Každým rokem se město propadne o dva milimetry. Moře stoupá rychleji než kdy dřív. A přílivy jsou neklidnější. Turisté se brodí uličkami v igelitových návlecích. Místní už dávno vědí, že voda má svou denní rutinu, která přepisuje mapy.
Umění, které plave na hladině
Benátky nejsou jen město. Jsou symbolem. Lidské touhy stavět krásu i tam, kde by to jiní vzdali. V galerii Accademia visí obrazy Tiziana, zatímco pod podlahami už bublá voda. Na náměstí svatého Marka se odráží nebe i slaná hrozba. Každý krok je jako stisknutí kláves klavíru, jehož poslední tóny ještě doznívají.
Snaha o záchranu, která sama přichází pozdě
Projekt MOSE, velké hráze, měl být spásou. Po letech odkladů se konečně zvedá, když stoupá příliv. Ale voda je mocnější než politika i byrokracie. A zatímco úředníci debatují, architekti kreslí a inženýři měří, moře čeká. A pak přijde.
Benátky nejsou první město, které polkla voda. Ale žádné nešlo ke dnu s takovou elegancí. A to je na tom to nejsmutnější.
Poslední plavba gondoly?
Zůstává otázka, kolik let ještě Benátkám zbývá. Stovky milionů eur se lije do záchranných plánů. Ale voda je trpělivá, a jak víme z dějin, čas vždy vyhraje. Možná ne letos, možná ne za deset let. Ale jednoho dne budou Benátky jen vzpomínkou.
Až se poslední gondola odrazí od mola a zůstane po ní jen kruh na hladině, pochopíme, že některé krásy nejsou věčné.
Zdroj foto: Pixabay